Ivančice
sídlo v Jihomoravském kraji v jihozápadní části bývalého okresu Brno-venkov s téměř 9 300 obyvateli, jsou tvořeny sedmi místními částmi, z nichž Alexovice, Němčice a Letkovice jsou stavebně spojeny s vlastními Ivančicemi a místní části Budkovice, Hrubšice a Řeznovice leží dál od centra. Město, významné z hlediska historického, je přirozeným kulturním, společenským a správním centrem. Ivančice jsou obcí s rozšířenou působností.
Město leží na 49°6´ severní šířky, 34°2´východní délky, převážně na levém břehu řeky Jihlavy, v údolí 209 m n.m. nad mořem a je ze tří stran obklopeno kopci – na východě Sv. Jakub (355 m n.m.), jihovýchodě Réna (310 m n.m.) a na severu bezejmenný vrch za cihelnou (250 m n.m.).
Stékají se zde tři z hlavních západoevropských řek Jihlava, Oslava a Rokytná. Ivančicko je odvodňováno Jihlavou, která pokračuje jihovýchodně do Dyje přes Moravu do Černého moře.
Historie
Původní Ivančice stály na kopci Réně, skalnatém hřebeni nad řekou Jihlavkou. Toto opevněné hradiště střežilo již za Velkomoravské říše dálkovou obchodní cestu zvanou "Libická", ale nacházelo se tu zároveň významné tržiště. Jeho jméno "Na Ivani" je doloženo k roku 1073. Kolem poloviny 12. století za tažení českého panovníka proti odbojným markrabatům bylo hradiště dobyto a vypáleno a již se nikdy neobnovilo. Tržiště se přeneslo na místo osady v údolí na trase Libické cesty. Toto nové středisko obchodu získalo na významu, a když za markraběte Vladislava Jindřicha, bratra českého krále Přemysla Otakara I., docházelo na Moravě k zakládání měst, byly údolní Ivančice na místě staré tržní osady mezi prvními. Památkou z této doby, počátku 13. století, je samotný půdorys náměstí, který se od těch dob podstatně nezměnil. Jméno Ivančice se dokládá k roku 1221, o zdejších vinicích se píše v roce 1225.
Po porážce a pádu krále Přemysla Otakara II. roku 1278 v bitvě na Moravském poli se utábořilo vojsko vítězného Rudolfa Habsburského právě u Ivančic, aby tu 13 dní drancovalo.
Po příchodu krále Václava II. na český trůn získaly Ivančice významná privilegia. Tento král dokonce v Ivančicích pobýval během svého tažení roku 1286. Největší katastrofa potkala Ivančice za války Václava II. s německým králem Albrechtem, kdy v roce 1304 město dobyli a vypálili Kumáni v Albrechtových službách. Dobová kronika popisuje, jak zahynulo obyvatelstvo při požáru kostela, kam se uchýlilo před dobyvateli. S touto událostí souvisí pověst o zázračné krvácející hostii. Kvůli tomuto zázraku navštívila Ivančice roku 1312 i královna Eliška.
Po zkušenostech s kumánským vpádem bylo královské město opevněno. V průběhu let tu stály hradby opatřené baštami a třemi branami, a hrad. Během 14. století se zdrojem prosperity vedle obchodu stalo vinařství, které po další tři století umožňovalo úspěšný rozvoj Ivančic. Již tehdy se uvádějí názvy viničních tratí jako například Nové hory. Z tohoto století pochází městský znak s motivem tří vinařských nádob, zřejmě kádí, které se průběhem času změnily na poháry. Nejstarší známá pečeť s tímto znamením je z roku 1382.
Ivančic se nepříznivě dotkly domácí války mezi markrabaty Joštem a Prokopem na konci 14. století. Na deset let se ocitly pod vládou loupeživých šlechticů a nejvíc utrpěl pro město důležitý obchod.
Husitské války postihly město mnohem citelněji. Nejprve bylo oporou krále Zikmunda a markraběte Albrechta Rakouského. Roku 1424 dobyli město husité a utvořili z něho důležitou základnu pro válečné akce na Moravě. Leželi v Ivančicích až do roku 1435, tedy ještě po bitvě u Lipan, aby byli nakonec vypuzeni zemskou hotovostí.
Město pak zažilo rychlou obnovu a restauraci poměrů, zvláště katolictví. Důležité bylo velké privilegium krále Ladislava Pohrobka z roku 1455, které potvrdilo všechny až dosud udělené výsady. Uspořádání právních poměrů se odráží v dodnes zachované městské pamětní knize, založené roku 1442.
Roku 1460 nastala pro Ivančice historická změna: král Jiří z Poděbrad zastavil město za půjčku 2 200 kop grošů Jindřichovi z Lipého, pánu na Moravském Krumlově. Z této zástavy již nebyly vykoupeny a roku 1486 zapsány pánům z Lipého do plného vlastnictví. Tak Ivančice přestaly být královským městem, ale čekal je nebývalý hospodářský a kulturní rozkvět.
Následující 16. století se vyznačuje velkou náboženskou národnostní tolerancí. Ve městě posílil český živel a rozšířilo se vyznání podobojí jako většinové. Působilo zde několik sekt, žili zde radikální i mírní novokřtěnci. Mezi těmito působil v letech 1527–1536 kazatel Ján Sylván, první známý slovenský básník. Významnější byla mnohem starší židovská komunita, působiště uznávaných rabínů a talmudských učenců.
Největšího věhlasu dosáhly Ivančice díky českým bratřím. První zmínka je z roku 1505, roku 1544 se tu odbýval synod Jednoty bratrské. Jan Blahoslav (1523– 1571), biskup Jednoty bratrské se sídlem v Ivančicích, proměnil zdejší sbor v nejvýznamnější instituci v českých zemích nejen náboženskou, ale i kulturní a vědeckou. Zřídil v tomto sboru tajnou tiskárnu, která později pracovala v Kralicích. Kvůli utajení používal pro své sídlo název "Insula hortensis" – ostrov zahrad. Zde napsal a vydal většinu svých spisů: Kancionál ivančický, překlad Nového zákona z řečtiny, známou Filipiku proti misomusům, Vady kazatelů, Gramatiku českou a další.
Jeho nástupci vybudovali v Ivančicích vyšší učiliště – akademii a získali jako rektora profesora wittenberské univerzity Esroma Rüdingera (působil 1575–1588). Poslední v řadě bratrských biskupů Jiří Erastus zažil uzavření sboru po Bílé hoře a organizoval stěhování pod ochranou Karla st. ze Žerotína do Náměště a roku 1628 do exilu do Slezska.
Za třicetileté války ztratily Ivančice většinu obyvatel a byla opuštěna pole i vinice. Kolem 60 % domů bylo pustých. Nová vrchnost, Lichtenštejnové, připravila město o dosavadní práva a velkou část obecního majetku. V průběhu následujících dvou století sužovaly město války pruské a později napoleonské.
Na počátku 19. století zasáhlo Ivančice národní obrození, podporované některými kněžími a učiteli. Po roce 1848 narůstalo soupeření Němců a Čechů o ovládnutí ivančické radnice, které bylo rozhodnuto volbami roku 1877, kdy se stal starostou vlastenec Jan Kočí. K národnímu uvědomění přispívaly do značné míry školy, a to měšťanská a roku 1866 založená rolnická škola. Na prahu 20. století, i přes různé germanizační snahy, stály české Ivančice, a rozpad monarchie a vznik republiky roku 1918 je zastihl připravené k životu a práci v samostatném státě.
Historické jádro města Ivančice bylo plenárním zasedáním Jihomoravského krajského národního výboru v Brně dne 20. 11. 1990 prohlášeno za památkovou zónu.